Metrobraní - speciální vydání

Minulý týden nebylo Metrobraní a tenhle týden si s ním dávám pěkně na čas. Ono totiž nebylo co brát! Metro jakoby zaplavila vlna ženských románů (proč proboha?), mobilistů (klasika), knih zabalených v novinách, obalech a podobných ochranných pouzdrech (chválím, ale dost mi to ztěžuje sbírání inspirace) a samozřejmě tabletů (klasika). Minulý týden jsem si řekla, no co, to nevadí, tak jednou holt z toho bude čtrnáctideník a tenhle týden jsem si uvědomila, že se pomalu blížím spíš k tomu měsíčníku. Takže to pojmu pro tentokrát jinak.

METROBRANÍ III.

Týden 8.-14. 2. 2016

Minulé pondělí po práci jsem jela domů jak jinak než metrem, a když jsem vlezla do vagónu, na první pohled mě upoutala paní, co četla knížku, potutelně se usmívala a byla rudá až za ušima (a to tak, že doslova). Málem jsem si krk vykroutila, abych zjistila zdroj onoho rudolícího, nepokrytého pobavení.

METROBRANÍ II.

Týden 1.2. - 7.2. 2016

Tenhle týden byl bohatý na „zvířátka“ všeho druhu. Naštěstí jsem tentokrát nikoho nemusela stalkovat a vše proběhlo vcelku v klidu a pohodě. Občas si říkám, že bych se chtěla vidět, když takhle „nenápadně“ slídím lidem v knížkách, a že mě nutně musí považovat za blázna. No co, dřív jsem byla prostě divná bez důvodu a teď jsem divná s důvodem, což je jistý pokrok.

 

ČETBĚ ZDAR!

Nová rubrika

Týpek s dinosaurem

 

Nedávno jsem ve vestibulu metra potkala chlapíka, co na prsou choval plastového dinosaura, hladil ho po zakrslých pacičkách, vyzubené tlamičce a celkově se zdáli jako dobrá dvojka. Poněkud mě pánovo chování zaskočilo, nikoli ve špatném smyslu slova, ale spíš proto, že většinou v metru vídám lidi, co se takhle láskyplně chovají maximálně ke svým chytrým telefonům.

METROBRANÍ I.

Týden 25.1. - 31. 1. 2016

Pracovní týden ještě ani pořádně nezačal a já už jsem málem byla obviněna ze stalkingu, když jsem pronásledovala paní v metru, abych odhalila, co že to vlastně čte za knížku. Vypadalo to nadějně, relativně nová, bichlózní kniha se tvářila jako první úlovek do nové rubriky. Jenže paní pořád četla a četla a četla a mně vlastně až v tu chvíli došlo, jak těžký úkol jsem sama sobě připravila, když jsem s touhle bláznivou rubrikou přišla… Došlo vám někdy, jak lidé čtou knihy? Obálkou dolů! A došlo vám někdy, jak malým písmem jsou psány názvy knih v záhlaví na jednotlivých stránkách? Děsivě malým! (Mimochodem jsem odhalila, že potřebuji silnější brýle.) No nic, každopádně moje odhodlání zjistit, co je to za knihu dosáhlo vrcholu, když se paní rozhodla přestupovat na Florenci stejně jako já. Sice mi málem utekla na eskalátorech (na čem ty lidi po ránu frčí, to by mě fakt zajímalo), ale já se nedala, a když se paní zastavila čekajíce na přijíždějící vůz, hrozně „nenápadně“ jsem kolem ní sehnutá prošla (předstírajíce housera), abych odhalila onu záhadu dne. A světe pohleď – nečetla dotyčná 50 odstínů šedi?! A tak jsem se jen utvrdila v tom, že fakt nemám ráda pondělí. Jo a taky, že příště se prostě zeptám…

A co inspirujícího nám tenhle týden přinesl?