METROBRANÍ I.

Týden 25.1. - 31. 1. 2016

Pracovní týden ještě ani pořádně nezačal a já už jsem málem byla obviněna ze stalkingu, když jsem pronásledovala paní v metru, abych odhalila, co že to vlastně čte za knížku. Vypadalo to nadějně, relativně nová, bichlózní kniha se tvářila jako první úlovek do nové rubriky. Jenže paní pořád četla a četla a četla a mně vlastně až v tu chvíli došlo, jak těžký úkol jsem sama sobě připravila, když jsem s touhle bláznivou rubrikou přišla… Došlo vám někdy, jak lidé čtou knihy? Obálkou dolů! A došlo vám někdy, jak malým písmem jsou psány názvy knih v záhlaví na jednotlivých stránkách? Děsivě malým! (Mimochodem jsem odhalila, že potřebuji silnější brýle.) No nic, každopádně moje odhodlání zjistit, co je to za knihu dosáhlo vrcholu, když se paní rozhodla přestupovat na Florenci stejně jako já. Sice mi málem utekla na eskalátorech (na čem ty lidi po ránu frčí, to by mě fakt zajímalo), ale já se nedala, a když se paní zastavila čekajíce na přijíždějící vůz, hrozně „nenápadně“ jsem kolem ní sehnutá prošla (předstírajíce housera), abych odhalila onu záhadu dne. A světe pohleď – nečetla dotyčná 50 odstínů šedi?! A tak jsem se jen utvrdila v tom, že fakt nemám ráda pondělí. Jo a taky, že příště se prostě zeptám…

A co inspirujícího nám tenhle týden přinesl?

Syn – Jo Nesbo (*výskyt: pondělí, středa)

 

Sonny je ideální vězeň. V moderní, přísně střežené věznici Staten se těší značné oblibě, neboť slouží ostatním vězňům jako zpovědník – naslouchá jejich přiznáním a uděluje jim rozhřešení. Šušká se o něm, že na sebe bere vinu za zločiny jiných a odpykává si jejich tresty výměnou za pravidelnou dodávku drog. Vrchní komisař Šimon Kéfas, působící na osloském oddělení vražd, je policista ze staré školy. V jeden den dostane najednou nový případ a novou spolupracovnici. Ab Lofthus byl policista, Kéfasův kolega a dlouholetý kamarád a také Sonnyho otec. Kvůli podezření z braní úplatků spáchal před lety sebevraždu a jeho čin obrátil Sonnymu i Kéfasovi život vzhůru nohama. Roky ve věznici jednotvárně plynou do chvíle, než si Sonny nečekaně vyslechne jistou šokující zpověď a vydá se soudit živé i mrtvé.

 

Byť mám severské krimi ráda a Jo Nesbo je jakýmsi jejich nekorunovaným králem, jeho detektivní série s Harrym Holem mě nijak extra neuchvátila. Nepatřím proto ani k fanynkám, ani k haterům, v jeho případě zapadám do takové té čtenářské šedi ani ryba, ani rak. Ani jeho knihy nevyhledávám, ani se jich nijak významně nezříkám.

V Synovi si Nesbo prý léčí vztah ke svému otci, který za 2. světové války bojoval na straně Hitlera. Jejich vztah byl velmi komplikovaný a sám autor přiznává, že největší ránu mu zasadilo právě ono zjištění, že otec „bojoval na špatné straně barikády“. Paralelou k Nesbovu životu je zde mimo jiné zjištění hlavního hrdiny, že jeho otec byl zrádce, což prý není náhoda. Nedá se předpokládat, že by kniha mohla sloužit jako jakýsi katalyzátor špatných vztahů obou mužů. Otec zemřel, když bylo Nesbovi dvacet let.

Nu což, všichni jsme nějak zatížení rodinou. Někdo se s tím popasuje tak, že nesnáší Vánoce a jiného to inspiruje k napsání knihy. Za sebe si Syna určitě přečtu, námět vypadá slibně a celkově mě to tak nějak baví. Tento týden to navíc v metru byla kniha, která frčela nejvíc a zahlédla jsem ji u nejednoho cestujícího.
 

Kéž bys byl tady – Rita Mae Brown (*výskyt: pondělí)

 

Malá města jsou všude stejná, každý každého zná, lidé si vidí navzájem do talíře, ale stejně se v každé rodině najde pečlivě skrývané tajemství. V Crozetu ve Virginii to není jiné. Jenže tady někdo začal vraždit a pošťačka Mary Minor Haristeenová zvaná Harry nebude mít klid, dokud nezjistí, kdo z těch milých a spořádaných sousedů mohl spáchat něco tak hrozného. Zdatnými pomocnicemi jí budou fenka Tuckerová a hlavně kočka Paní Murphyová. A možná také zlozvyk číst cizí poštu…

To jsem z toho jelen.. Jakože cože? V hlavní roli kočičí detektiv(ka)? Navíc se jmenuje Paní Murphyová a ještě navíc se ke spoluautorství hlásí spisovatelčina kočka (!!!) Sneaky Pie (!!!)? Já vám nevím, ale tahle spisovatelka na něčem slušně jede, jinak si to nedokážu vysvětlit.
Kéž bys tady byl je první díl detektivní série, která už v současnosti čítá na 24 knih. Jak by také ne, když ji americká autorka (a její kočka) píše už od roku 1990. Rita Mae Brown je aktivistka za práva všeho možného, milovnice zvířat (nechte mě hádat, hlavně koček, ne?) a tak nějak všestranně nadaná umělkyně – píše od knih, přes básně až po televizní scénáře. Nicméně (a to mám zvířátka taky HODNĚ ráda, spíš psy než kočky) nevím, jak se k tomuhle dílu postavit. Má to pěknou obálku, je to detektivka, námět mi tak trochu připomíná Smrt staré posluhovačky od Agathy Christie a mluvící zvířata jistě mohou být veskrze roztomilá (pokud to nebude jako v Garfieldovi, kde je chytrá tak akorát ta kočka a zbytek zvířecího osazenstva jsou ukázkoví idioti), ale – já fakt nevím.

Třeba to bude dobré… Nebo také ne… Kdo to četl? Přiznejte se!

 

Vraždy s monogramem – Sophie Hannah (*výskyt: úterý)

Nejslavnější postava z pera královny zločinu je zpět…Potomci Agathy Christie svolili k návratu Hercula Poirota na stránky nových napínavých příběhů – nesnadného úkolu důstojně navázat na tradici poirotovských detektivek se ujala bestsellerová autorka Sophie Hannah. Výsledkem jsou Vraždy s monogramem, spletitý případ zasazený do Londýna 20. let minulého století – ďábelsky chytrý hlavolam plný falešných stop a snadno přehlédnutelných, o to však důležitějších detailů může rozřešit jen legendární belgický puntičkář a jeho brilantní „malé šedé buňky“.

Považuji se za velkého fanouška Agathy Christie. Zdaleka jsem od ní nečetla vše, v knihovně mám ovšem jednu celou polici jejích knížek (k níž vesele přibývají další) a každá chvíle strávená s jakoukoli knihou od ní je pro mě takřka sváteční. Čeho fanoušek nejsem, je recyklace starých dobrých věcí, které se osvědčily, za účelem jejich modernizace nebo tupého napodobení. Když jsem se předminulý rok doslechla, že Hercule Poirot má vstát z mrtvých (sama autorka jej totiž nechala zemřít v Oponě) ve Vraždách s monogramem, cítila jsem se velmi dotčeně. Taková drzost! Co si to vůbec ta no name autorka dovoluje? Znesvěcovat dílo velké Agathy! Rozhořčení a tepovka od té doby pořád ještě neklesly, ale vzhledem k recenzím, které se ke knize stavějí vesměs pozitivně a příjemnému oku lahodícímu knižní zpracování, až se tak stane, dám knize šanci. Jen tak, pro zajímavost. Promiň, Aguš.

 

Na východ od ráje – John Steinbeck (*výskyt: pátek)

V obsáhlé rodinné kronice, zahrnující události od války Severu proti Jihu až po první světovou válku se autor nechal inspirovat biblickým příběhem Kaina a Ábela. Děj se odehrává v údolí Salinas v Severní Kalifornii a román je pohledem do lidského nitra dvou bratrů.

To by bylo, aby nebylo, a neobjevila bych nějakou tu klasiku. Filmové zpracování rodinné kroniky z pera Johna Steinbecka mě kdysi uspalo na promítání v kině v rámci Projektu 100. Zatímco moje spolužačky (byli jsme tenkrát ještě na gymnáziu) vzdychaly nad Jamesem Deanem, já jsem nejprve nějak nepochopila, že sedím v kině a tak jsme vše velmi „vtipně“ glosovala, pohádala jsem se s paní přede mnou, které to tak „vtipné“ nepřišlo a pak jsem celá rozrušená usnula. Tehdejší skoro dvouhodinová stopáž mě totálně odrovnala a tak ani nepohodlné sedačky v teplickém kině nezabránily tomu společensky nejpokleslejšímu. Těžko říct, jak bych na film reagovala dnes, upřímně mě pořád trochu děsí, že bych se znovu neovládla, takže to ani nezkouším, ale knihu si chci přečíst už dlouho. Steinbecka mám jako autora velmi ráda, O myších a lidech byla první kniha, která mě kdy rozbrečela a novela Na plechárně je taktéž nezapomenutelná. A od té doby si pořád říkám, že si od něj musím přečíst i ty těžké váhy, bichlatury typu Na východ od ráje a Hrozny hněvu.