Nedávno jsem ve vestibulu metra
potkala chlapíka, co na prsou choval plastového dinosaura, hladil ho po
zakrslých pacičkách, vyzubené tlamičce a celkově se zdáli jako dobrá dvojka.
Poněkud mě pánovo chování zaskočilo, nikoli ve špatném smyslu slova, ale spíš
proto, že většinou v metru vídám lidi, co se takhle láskyplně chovají
maximálně ke svým chytrým telefonům.
Zatímco převážná většina
současného světa žije v alternativním vesmíru, kde není nic důležitější
než mít chytrý mobil a nedat ho z ruky (nedej bože, když dojde šťáva),
výše zmíněný pán si uchoval funkční míru příčetnosti a našel si kamaráda jinde.
Já osobně to mám tak nějak podobně, nejlepším přítelem (v metru, vlaku či
kdekoli jinde, kde není jinak vyžadována moje pozornost) mi není ani mobil, bohužel
ani Tyrannosaurus Rex, ale zcela jednoduše kniha. A tak mám neskonalou radost,
když v jakémkoli prostředku hromadné přepravy lidí, kde trávím poměrně
dost času, potkám někoho podobně postiženého. Samozřejmě, na chytrých
telefonech mohou lidé taktéž číst knihy, ale to já jen těžko odhalím a tak mi
nezbývá než vzít zavděk tradičními čtenáři a inspirovat se u nich.
Nejednou se mi dokonce stalo
(zcela upřímně přesně jednou, ale ráda bych zde využila svého práva jakési
autorské licence), že se mě samotné někdo zeptal na knihu, kterou jsem právě
četla. Naposledy (přesněji řečeno – poprvé a naposledy) to byli Zabijáci od
Adlera Olsena, které jsem následně doporučila nejen dotyčnému, ale díky svému
hlasovému fondu, i celému vagonu.
A tak vznikl nápad na tuhle
rubriku.
Metrobraní
Každý týden se budu inspirovat
knihami, které uvidím v metru a ty, co mě nejvíc zaujmou, vám tady
představím. Můžete to zároveň brát i jako pravidelnou zprávu o stavu české
čtenářské obce. J
ČETBĚ ZDAR!
Žádné komentáře:
Okomentovat