KNIHA: Tajný život v Bílém
domě: svět za uzavřenými dveřmi Bílého domu
AUTOR: Kate Andersenová Browerová
NÁZEV
ORIGINÁLU: The Residence: Inside the Private World of The White House
PŘEKLAD:
Ondřej Skoupý
NAKLADATELSTVÍ:
Grada Publishing, a.s., 2016
Bílý
dům je jedním z nejsilnějších a nejtrvalejších symbolů Spojených států
amerických. Má 132 místností, 147 oken, 28 krbů, 8 schodišť a 3 výtahy. Rezidence
nejmocnějšího muže Ameriky se rozkládá na pozemku o 18 akrech a stará se o ní
96 pracovníků na plný a 250 na částečný úvazek. Jak se žije lidem, kteří
společnými silami pomáhají udržovat pocit pohodlí a bezpečí pro první americkou
rodinu?
Kate
Andersenová Browerová strávila za Obamovy administrativy čtyři roky v Bílém
domě jako zpravodajka. Byť během těchto let procestovala kus světa a sepisovala
reportáže z Evropy, Asie nebo Latinské Ameriky, nejvíc jí táhl příběh,
kterému byla po celé čtyři roky očitým svědkem, příběh lidí pečujících o první
rodinu. Naložila si na bedra takřka sysifovský úkol - rozmluvit současné i
minulé členy služebnictva, kteří se řídí jakýmsi nepsaným kodexem mlčenlivosti.
Sama přiznává, že to byl úkol nesnadný, musela si získat důvěru každého jednoho
zaměstnance, aby vznikla do té doby ojedinělá publikace o běžném životě za
dveřmi Bílého domu.
Na
knihu jsem se nesmírně těšila, kdo by nebyl zvědavý, jak to chodí za zdmi
nejvýznamnější americké rezidence. V úvodu mi byl Bílý dům poměrně obšírně
představen, což jsem vítala, protože jako neAmeričan nejsem v reáliích tohoto
typu zběhlá. Ještě spokojenější bych
byla s obrazovou přílohou ve formě plánku, protože v podrobném popisu
jednotlivých pater jsem se brzy ztratila. Stejně tak bych jako čtenář z Evropy v úvodu
uvítala, spíše než přehled postav z řad služebnictva, přehled jednotlivých
prezidentských administrativ. Chápu, že Američani umí vyjmenovat jednotlivé
prezidenty klidně i o půlnoci a třeba pozpátku, ale myslím, že zbytek světa
tento přehled spíše postrádá. Orientace v textu byla o to složitější, že
autorka od čtenáře tento pro ni všeobecný přehled očekává.
Jednotlivé
kapitoly nejsou řazeny v žádné logické posloupnosti, například dle
jednotlivých prezidentů, či období. Jednou je to kapitola věnující se rasové
otázce, podruhé diskrétnosti, pak najednou dospívání dětí v Bílém domě.
Kapitola I. je nazvána prozaicky „Kontrolovaný
chaos“ a přesně tak by se dala charakterizovat i samotná kniha. Autorka se zpočátku
velmi často opakuje, když vysvětluje, že bylo velmi těžké osazenstvo Bílého
domu rozmluvit, protože všichni berou svou práci jako službu vlasti, s čímž
se pojí i tolik potřebná loajalita a diskrétnost. A tak knihu pročítáte, pořád
čekáte, co se dozvíte a s každou další kapitolou zjišťujete, že jste se
nedozvěděli nic zvláštního (autorka se vám za to vždy omluví výše uvedeným vysvětlením)
a tak čtete dál a čekáte, že to bude lepší (a nebude).
Pokud
tedy čekáte nějaké pikantnosti ze soukromí amerických prezidentů a prvních dam,
pak budete zklamáni. Nevěry JFK jsou zmíněny jen velmi okrajově, o Monice
Levinské pár vět, těžké období byla válka ve Vietnamu a po 11. září, nic, co už
byste dávno nevěděli (a tak to také zůstane). Lyndon B. Johnson měl rád prudký
proud vody ve sprše a rád řešil problémy z pohodlí záchodové mísy, což je
možná největší pikantnost z celé knihy. Nejzajímavěji je zpracována
kapitola o rasové problematice, která dává nahlédnout do jednoho z nejtemnějších
témat americké „demokracie“, ta ale jen těžko ukojí vaší touhu po zákulisních
drbech. Pokud si chcete sáhodlouze číst o utírání prachu v tom kterém
salónu, spravování vodovodního potrubí, nebo balení vánočních dárků, pak budete
spokojeni.
Autorka
měla skvělý záměr, název i podtitul knihy jsou velmi slibné. Tím to ale začíná
a také končí. Zaměstnanci skoro nic nevyzradí, jsou místy až směšně loajální a
občas jen kroutíte hlavou nad tím, jak většina lidí pracujících v Bílém domě
obětovala své vlastní životy (a mnohdy i životy svých dětí, některé rodiny totiž
pracují v Bílém domě po generace) starání se o cizí rodinu na úkor své
vlastní. Rozhodně jejich práci neznevažuji, spíše jejich oddanost hluboce
obdivuji, ale čeho je moc, zdá se být příliš. Když si pak přečtete, že při
atentátech 11. září byl jako další domněle na mušce Bílý dům a místo, aby byli
jeho zaměstnanci okamžitě evakuováni, tak museli sklízet stoly po pikniku,
marně hledáte slova uznání.
Abych
ale nebyla jen negativní, kniha je výborná jako jakýsi vhled do americké
kultury především v oblasti již několikrát zmiňované rasové problematiky a
především vnímání postu prezidenta. Samotné americké prezidenty a jejich první
dámy zároveň pomáhá představit jako obyčejné lidi, kteří mají vedle světové
politiky, i úplně normální zájmy a rádi si zahrají v neděli basket nebo
přečtou svým dětem pohádku na dobrou noc. Zaměstnance pak nezbývá než
obdivovat, péči o Bílý dům a jeho rodinu vnímají jako službu vlasti a jsou
úplným zosobněním diskrétnosti. A tak je to vlastně asi v pořádku, taková
úcta k postu prezidenta by nejspíš měla být samozřejmostí. To by ovšem
prezidenti nesměli být také jen lidé…
HODNOCENÍ: 50%
Žádné komentáře:
Okomentovat