Jak jsem se musela zbláznit!

KNIHA: Než jsem tě poznala
AUTOR:  Jojo Moyes

NÁZEV ORIGINÁLU: Me Before You

PŘEKLAD: Lucie Mikolajková

NAKLADATELSTVÍ: Ikar, 2013 

Onehdá jsem v rámci Čtenářské výzvy 2016 na databaziknih.cz lustrovala jejich žebříček 100 nejlépe hodnocených knih. A mezi Orwellem, Tolkienem, Kingem a podobnými „majstry řemesla“ tam na mě ze 16. místa zasvítila tahle kniha.

 

Na první pohled romantický brak už podle obálky (všem milovníkům literatury tohoto lehčího žánru se omlouvám, rozhodně to nemyslím nijak zle, každému, co jeho jest, jsou lidé, co si chtějí u knihy odpočinout a romantická literatura tenhle účel plní na výbornou, nicméně já u knih hledám trochu něco jiného). Nebyla to láska na první pohled, přesto jsem profil knihy rozklikla a příběh obyčejné dívky (spojení „obyčejná dívka“ už to mi mělo být podezřelé!), která se stará o bohatého muže, bývalého manažera, který si užíval život plnými doušky, dokud jej tragická nehoda neupoutala na vozík (ano, jsem vážně tak pitomá) mě zaujal. Hlavně jsem si tehdy říkala, že není možné, aby ta kniha byla tak vysoko na žebříčku, kdyby neměla jisté „kvality“. Navíc jsem asi byla omámena výpary, které se tou dobou linuly z mého milovaného psa (co to žere? Hadry na nádobí snad?). A navíc jsem stále vnímala dozvuky filmu To nejsi Ty s Hilary Swank, který je výborný a pracuje s podobnou tematikou. A navíc jsem kdysi četla Skafandr a motýl a říkala jsem si, že by to mohl být podobný klenot. Čili víc důvodů než můžete ke čtení jedné knihy potřebovat. Dodala jsem si odvahu (řekla si „nesuď knihu podle obálky“) a pustila se do čtení. 

 

Tak děti a tady pohádka o tolerantním a šanci dávajícím čtenáři končí.  

 

Autorka vrší klišé na klišé až je z toho lehce předvídatelná slátanina o chudé Popelce, kterou zachrání princ nikoli na koni, ale na čtyřech kolech. Hlavní hrdinka Louisa Clarková přijde o práci, na pracovním úřadě pro ni nic nemají kromě tance u tyče a práce v drůbežárně. Vedle toho se nabídne možnost pečovat o muže s celkovou ztrátou hybnosti, což sama hrdinka hodnotí jako pracovní příležitost podobnou úrovni oné práce v drůbežárně (cože?). Nic ji ovšem nezbývá, ve svých 27 letech stále žije s rodiči a je de facto hlavní živitelkou rodiny, tak tedy tuto „práci pod úroveň“ přijme. Will Traynor je 35 let stár a žije klasický život bohatého, úspěšného businessmana, dokud ho ovšem nesrazí motorka a neskončí na vozíku. A tak se setkává s Louisou, která k němu nastoupí jako pečovatelka. Toliko k ději a teď už vlastně víte všechno, protože všechno ostatní, co si k tomu chcete domyslet, v té knize opravdu je. 

 

Samozřejmě, že se budou na začátku nesnášet. Samozřejmě, že se do sebe časem zamilují, samozřejmě, že jejich láska bude komplikovaná, protože ona je zdravá a on je totálně bezmocný/ ale krásný a bohatý. Samozřejmě, že hlavní hrdinka si s sebou nese stín minulosti (schválně, jestli uhodnete jaký). A samozřejmě, že to skončí hroooooooozně nečekaně. Moje drahá matka o mně říká, že jsem strašný cynik, ovšem i cynik ve mně občas zapláče a čtení téhle knihy mi k pláči poskytlo nepřeberné množství příležitostí. Tak předně – autorka se snaží být nenásilně vtipná A NENÍ! Hlavní hrdinka se snaží být sympatická A NENÍ! Will Traynor má být za hláškaře, no NENÍ! Zápletka už nemůže být horší, protože vlastně žádná NENÍ! Všechno prokouknete na první dobrou a s nechutí už pak jen obracíte stránky dál a dál, aby se vaše nejčernější představy skutečně naplnily. A takhle bych mohla pokračovat pořád. Nakonec je na knize skutečně nejhezčí obálka. 

 

Rozhodně jsem na konci ani během čtení neplakala jako převážná většina osazenstva na Databázi knih, která se o své rozladění neváhala podělit v komentářích. Pokud bych zaplakala, pak jedině štěstím, že už je to konečně za mnou. Kdybych chtěla být hodně zlá (ještě víc zlá než doposud, „zlejší“), řekla bych, že se kniha kvalitativně rovná oněm výparům, které vypouštěl můj pes, když jsem se rozhodovala, že si tenhle literární zázrak přečtu. Jakmile to jednou začalo, člověk přesně věděl, co přijde za pár okamžiků. Od prdícího/smrdícího psa můžete utéct do jiné místnosti (pokud ovšem nemáte přisátou veš jako já a všude vás nepronásleduje), špatnou knihu můžete zaklapnout a odložit/vyhodit/zašlapat do země/spálit. Já jsem to samozřejmě dočetla, ale jen proto, abych vás mohla varovat. 

 

Ovšem, nemusím být TAK zlá a můžu s čistým svědomím říct, že je to letní čtení někam k vodě. Odpočinková literatura, která vás nenutí příliš přemýšlet a báječně se čte. To by ovšem nemohlo jít o téma, o jaké jde. Postižení, ať už jakéhokoli druhu či formy, vrozené či získané, je samo o sobě děs. Nikdo z nás to nechce zažít, postižení lidé v nás vzbuzují lítost a dost často velmi krkolomnou snahu nějak/jakkoli pomoci. Já osobně většinou v přítomnosti někoho postiženého řeknu nějakou totální kravinu (minule jsem kolegyni vozíčkářce držela dveře, zeptala se „Jdete“ a opravila se na „Eeee, teda chtěla jsem říct - Jedete?“) nebo mě v rámci mého neskonale nemístného cynismu napadají mírně řečeno dost divné věci (v práci jsme se přestěhovali do nové budovy, nemáme vybavené zasedací místnosti, všude jsou stoly, ale chybí židle. Nesejdeme se s onou kolegyní na vozíku před dotyčnou zasedací místností, já si tlačím židli a ona (jaké překvapení) jede na vozíku. Nenapadne mě, jaké má štěstí, že si vlastně nosí svojí židli pořád s sebou?!)(ve skutečnosti ale nejsem tak špatný člověk, jak by se mohlo zdát!)…(nebo jsem?). Osobně si myslím (nebo se tím spíš uklidňuji), že rozhodně nejsem jediná, kdo se v přítomnosti postižených lidí cítí poněkud nekomfortně, protože jaksi nevím, jaký je správný vzorec chování ve vztahu zdravý x postižený. A proto jsou knihy/filmy s touto tématikou tak důležité. Aby nám přiblížily život a hlavně úděl takto těžce postižených lidí a pomohly nám pochopit, jak se k nim chovat, aby se nekomfortně necítila ani jedna ze zúčastněných stran. A to, co předvedla Jojo Moyesová v románu Než jsem tě poznala, to ničemu nepomáhá. Udělat z téhle problematiky klišovité, ufňukané drama, kterak chudá holka ke štěstí přišla, to je i na mě moc.

 

Román měl obrovský úspěch po celém světě (nechápu), autorka samozřejmě vydala už i pokračování s příznačným názvem „Po tobě“ (kdyby vám náhodou už na začátku nedošlo, jak to skončí) a připravuje se i film (no potěš…). 

 

Všem fanouškům knihy se omlouvám, ale jsou věci, ze kterých se prvoplánové sráčoviny dělat nemají. Vydělávat na chleba se dá i jinak.   

 

HODNOCENÍ: 10%

Na tomto místě si dovolím jeden tip, jak to MÁ vypadat: 
KNIHA: Skafandr a motýl

AUTOR:  Jean-Dominique Bauby
NÁZEV ORIGINÁLU:Le Scaphandre et le Papillon
PŘEKLAD: Jitka Řihánková

NAKLADATELSTVÍ: Jota, 2008 

„Žiju, myslím – nikdo nemá právo mi tyto dvě skutečnosti upřít." 

Jean-Dominique Bauby byl dynamický a úspěšný čtyřicetiletý muž, který měl krásnou manželku, ještě hezčí milenku, dvě malé děti a prestižní zaměstnání jako šéfredaktor magazínu Elle. Jednoho dne nevstal z místa řidiče svého luxusního kabrioletu a nevrátil se zpátky do svého života. Vlivem mozkové příhody kompletně ochrnul a oněměl, postihl ho tzv. syndrom uzamčení. Jediné, co spojovalo jeho nezasaženou mysl s okolním světem, bylo levé oko. Díky terapeutce a rafinovanému systému dorozumívání, který pro něj vytvořila, Jean-Dominique doslova „namrkal“ svou knihu tak, že při „sepisování" mrkáním zastavoval asistentku, která pomalu předčítala jednotlivá písmena. Kniha Skafandr a motýl v originále obsahuje kolem 200,000 písmen. 

Neobyčejně silné a dojemné poselství o triumfu lidské duše nad smrtelným tělem. Kniha vyšla ve Francii 7. března 1997. Jean-Dominique Bauby zemřel na srdeční zástavu o dva dny později ve věku 44 let.