KNIHA: Jako zabít ptáčka
AUTOR: Harper Lee
NÁZEV ORIGINÁLU: To Kill a
Mockingbird
PŘEKLAD: Marcela Mašková, Igor
Hájek
NAKLADATELSTVÍ: SNKLU, 1964
„Statečnost začíná tehdy, když víš, že jsi poražen, ještě než se do
něčeho dáš, a přesto se do toho dáš a dovedeš to až do konce, ať se děje co
děje.“
Jsou knihy, které vás zasáhnou
natolik, že se o nich těžko mluví. Když je čtete, dojímají vás, ať už je míra
vašeho osobního cynismu jakkoli vysoká, a když je dočtete, je vám líto, že ta
nádherná společná cesta končí. A když pak máte říct, jaká kniha byla, nezmůžete
se na víc, než že jen vydechnete – „Krásná!“.
Ale co dál? Jak vyjádřit něco, co vám autor svou knihou daroval, něco tak
niterného a emočně velmi silného, když ani sami nevíte, jak si s tím
poradit?
Už dlouho se mi nestalo, aby na
mě nějaká kniha takhle zapůsobila, proto si připadám tak zaskočená. Jako zabít
ptáčka jsem dočetla už před více než dvěma týdny a pořád nejsem schopná sednout
k počítači a napsat o ní recenzi. V hlavě ji ale nosím pořád. Nosím
ji tam a přemýšlím, jak nejlépe sdělit nesdělitelné? Jak ostatním předat svůj
zážitek tak, aby měli chuť si jej také prožít, ale zároveň nevytvořit iluzi
očekávání tak vysokého, že ani takhle skvělá kniha ji nedokáže splnit.
Příběh osmileté Čipery a jejího
dvanáctiletého bratra Jema se odehrává v městečku Maycomb v Alabamě
ve 30. letech 20. století. Na první pohled obyčejné americké léto té doby, jen
kdyby se tatínek Atikus Finch, místní právník, neujal případu černocha
nespravedlivě obviněného ze znásilnění bělošky. Zpočátku pomalu plynoucí příběh
nabírá na obrátkách a čtenář je svědkem velmi ošemetné atmosféry doby plné
předsudků a nenávisti. Doby, kdy lidé jiné barvy pleti nebyli ničím víc než
lacinou pracovní silou a jejich názor neměl žádnou váhu. Doby, v níž sama
autorka vyrůstala, a která se jí stala inspirací pro příběh, za který jednou
získá Pulitzerovu cenu.
Čipera je vám maximálně
sympatická, je to děvče s prořízlou pusou, které vám okamžitě padne do
noty. Jem plní svou funkci velkého bratra na výbornou. Součástí příběhu je i
prázdninový kamarád Dill (jehož předobrazem se stal nejlepší kamarád Harper
Leeové – Truman Capote, pozdější autor Snídaně u Tiffanyho nebo výborné studie
zla, románu Chladnokrevně), který může působit trochu otravně, ale své místo
v příběhu rozhodně má. Největší postavou celého příběhu je však Attikus
Finch, velmi moudrý, skromný muž pevných zásad. Mnoho toho nenamluví, ale jeho
činy hovoří samy za sebe a vydají za tisíc slov. Je to otec, kterého bych sama
chtěla mít, člověk, kterého bych chtěla znát.
Zpočátku vám může chvíli trvat,
než se do knihy začtete, ale když vytrváte, odmění se vám skvělým zážitkem,
emočně velmi vypjatými momenty a možná, jako se to stalo mně, se zařadí mezi
jedny z nejlepších knih, které se vám kdy dostaly do ruky. Možná jste jako
já o téhle knize mnoho slyšeli, možná jste ji jako já našli za deset korun
v antikvariátním výprodeji a teď přehlížená čeká ve vaší knihovně.
Neváhejte! Tahle kniha má ten úžasný dar, že je relevantní v každé době a svého
čtenáře na třista stranách obohatí víc než kdejaká bichloidní slátanina plná
mouder o životě. I tady se potvrzuje, že v jednoduchosti je krása. Je. A
veliká!
Výborný je prý i stejnojmenný film
natočený podle předlohy v roce 1962. Atika zde ztvárnil Gregory Peck a
film získal osm Oscarů a pět Zlatých Glóbů. Méně dobré (prý) je pak pokračování
knihy, v češtině vydané minulý rok pod názvem Postav hlídku. Jde o
nečekaně nalezený rukopis, který na původní děj navazuje o dvacet let později.
Rukopis byl ztracen více než šedesát let a jedná se o první ranou verzi Jako
zabít ptáčka, nyní vydávanou jako její „pokračování“.
HODNOCENÍ: 100%
Žádné komentáře:
Okomentovat