KNIHA: Himmlerova kuchařkaAUTOR: Franz-Olivier Giesbert
NÁZEV ORIGINÁLU: La Cuisinière d´Himmler
PŘEKLAD: Helena
Beguivinová
NAKLADATELSTVÍ: Argo, 2014
Kdybyste zapátrali v paměti a vzpomněli si na
hodiny literatury na základní nebo střední škole, jistě byste si vybavili, že
jste v nich někdy zaslechli pojem - pikareskní román.
Termín pikareskní román je odvozen ze španělského „picaro“, což je označení pro šibala,
taškáře, pobudu či šejdíře. Pro účely pikareskního románu byl tento hlavní
hrdina dost často intrikán a podvodník a zároveň vypravěč. Pocházel
z nižších sociálních vrstev a popisoval své životní peripetie ve službách
význačných osobností té doby, nebo zážitky z cest. Žánr vznikl jako
protipól tzv. rytířských románů, které přehnaně idealizovaly lidské ctnosti.
Zároveň měl za úkol nastavovat kritické zrcadlo tehdejší společnosti. Děj se
tudíž vyznačuje sociálně-kritickým nábojem a mnoha humornými i satirickými
prvky. Toliko literární vsuvka. Nic vám to neříká? A co takhle postava
Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Manchy, román, který velmi zřetelně nese
prvky pikareskního románu? Nebo baron Prášil, jehož dobrodružství se významně
inspirují právě pikareskním románem? Pořád nic? A co takhle Forrest Gump? Nebo Stoletý stařík,
který vylezl z okna a zmizel? Nebo Analfabetka, která uměla počítat? Ano,
autoři všech těchto děl našli předobraz v renesanci vzniklém pikareskním
románu.
Je to i případ Himmlerovy kuchařky, příběhu stopětileté
Rózy, která prožila a přežila většinu hrůz dvacátého století, po celou dobu
s vařečkou v ruce a Glockem 17 v záloze. Od genocidy Arménů, přes
nacistické běsnění a osobní tragédie všeho druhu až po Maovu Čínu. Róza prošla
lecčím a na své cestě se potkala s kdekým. Na sklonku života se rozhodne
napsat paměti, v nichž nejenže podává velmi svérázný a specifický pohled
na dějiny, ale na život obecně.
„Vždycky se má
pít, jako by to bylo naposledy.(…) Lidi umírají na to, že nežili, a jinak umřou
stejně.“
Róza prakticky celý život utíká, jak se lidově říká,
hrobníkovi z lopaty. Nejprve ji k záchraně pomáhá krása, pak
kuchařské umění a v nejlepších letech obojí najednou. Bohužel ani krása,
ani kulinářský um ji nezajistí věčné štěstí, ale živočišná povaha a především
neúnavná láska k životu ji dovedou přes práh nového tisíciletí. Oběti jsou
veliké, ovšem míra optimismu neutuchající. Mohla to být nová Analfabetka, nový
baron Prášil v sukních, ale není… Bohužel.
Knižní zpracování Forresta Gumpa byla nehorázná
blbost, onu legendu z něho udělal až film. Nicméně díky Forrestu Gumpovi
začal ožívat současný pikareskní román, který se o něco později pokusili
napodobit s různou mírou úspěchu i další autoři. Nejlépe to zvládl Jonas
Jonasson se Stoletým staříkem a Analfabetkou a o něco podobného se nyní pokusil
i Franz-Olivier Giesbert (francouzský politický novinář, známý též pod zkratkou
FOG). Já osobně jsem zpočátku měla z knihy výborný pocit a nepokrytou
radost. Róza je cynická, chytrá, s obrovskou dávkou pudu sebezáchovy. Zároveň
zpočátku řeší střet svých křesťanských hodnot právě s nutností přežít za
každou cenu, což je dost často velmi bolestivé. Čím dál se však v příběhu
dostáváte, tím spíše si začnete připadat, jako byste četli zfušovanou spatlaninu
Stoletého staříka a Forresta Gumpa, a aby toho nebylo málo, tak to vše v padesáti
odstínech šedi. Stejně často jako hlavní hrdinka vaří, tak také souloží, nebo
souložit chce, nebo o souloži přemýšlí, či se jinak podobně souloží zabývá.
Hlavní hrdinka je poznamenána mnoha osobními tragédiemi ovšem pouze do té míry,
dokud se za ně v duchu hesla – oko za oko, zub za zub, nepomstí, pak jako
by nebyly, život jde dál, vždyť se vlastně nic tak hrozného nestalo (jen manžel
a dvě děti zemřely v koncentračním táboře na příklad). Samotný Himmler,
jehož úlohu dle názvu očekáváme v knize ve větším gardu, je jen epizodní
postavou, která se objevuje v poslední třetině knihy. Že by laciný trik,
jak zvýšit prodejnost knihy? Těžko říct, ale po přečtení knihy, to tak bohužel
vypadá.
Přitom ten potenciál… Jen si to představte, máte
k dispozici svéráznou a velmi silnou ženskou postavu, kterou se rozhodnete
provést moderními dějinami 20. století. Vedle toho všeho smutku a katastrof se
občas hodí určitá dávka humoru, čili je jasné, že hlavní hrdinka bude do jisté
míry cynická, aby mohla vtipně leč s mírným mrazením glosovat okolní dění.
Co by to ale bylo za hlavní hrdinku, kdyby nebyla něčím význačná. Ano, umí
vařit, ale to nestačí, musí být také krásná, později bude vystupovat jako jakýsi
„Anděl pomsty“, jednoznačně tedy musí být krásná. A tady už se autor nechal
hodně unést a původní záměr knihy jaksi zapadl do ztracena ve stínu mnoha a
mnoha sexuálních peripetií hlavní hrdinky, která neztrácí chuť ani ve stopěti
(!!!) letech a mohu vás ujistit, že se nejedná o chuť k jídlu.
Čili tak – autorův styl je výborný a zpočátku vás
bude hodně bavit, hlavní hrdinka vám nemusí být sympatická, ale rozhodně je
zábavná a nenudí a některá její životní moudra jsou minimálně vhodná k
zamyšlení, ovšem velmi brzy příběh sklouzne k jakési lacinosti, která vás
po počátečních vysokých očekáváních velmi nepříjemně
překvapí. Jakoby se autor nemohl rozhodnout, zda píše vážnou knihu o vážných
věcech s jistým nádechem ironie a cynismu nebo lehké porno pro mamky na
pozadí významných dějinných událostí a sem tam přihodí pár kulinářských tipů.
A je to škoda! Těšila jsem se, jak budu psát tuhle
recenzi a knihu vychválím do nebes. Ono to ve výsledku není tak špatné, ale
vlastně to ani není dobré, tak vám nevím. Co čtenář, to názor. Na čem se však
shodneme všichni, že v knize je poměrně dost pravopisných chyb. Myslím, že
při své svéráznosti by Róza prohnala kulku hlavou české korektorky, ta totiž
podobně jako kniha samotná ustrnula tak nějak na půli cesty mezi „není to tak špatné, ale vlastně to ani není
dobré“.
Žádné komentáře:
Okomentovat