KNIHA: Žena z horního patra AUTOR: Claire Messudová
NÁZEV ORIGINÁLU: The Woman Upstairs, 2013
PŘEKLADATEL: Johana Eliášová
NAKLADATELSTVÍ: Host Brno, 2015
Nora
Eldridgeová je sedmatřicetiletá učitelka na americké základní škole. Nemá ani
rodinu, ani přítele, dokonce ani kočku nebo andulku, nemá žádné zvláštní
nadání, ani zajímavé koníčky. Je tak obyčejná, jak si jen dokážete představit.
Sama sebe nazývá „ženou z horního
patra“.
Svět by ale měl vědět, kdyby
mu to ovšem nebylo u prdele, že žádné podivínky nejsme. (…) My jsme ty tiché
ženy z posledních dveří ve třetím patře, jejichž odpadky jsou vždycky
vynesené, ty, které vás s radostným úsměvem vesele pozdraví na schodech a
které za zavřenými dveřmi není nikdy slyšet. Žijeme životy tichého zoufalství.
O
kolik se stane její život zajímavější, když do něj vstoupí kosmopolitní rodina
Šahídových? Malý Reza je snem všech
rodičů a učitelů – je hodný, inteligentní a ještě k tomu jako
z reklamy. Není divu, že si ho Nora zamiluje. Od malého žáka už jen krok
k jeho neméně zajímavým rodičům – Sireně, charizmatické italské umělkyni a
Skandarovi, libanonskému profesorovi. City, které v Noře celé ty roky
přebývaly takřka zapomenuty, se nyní probudí s až stravující a
sebezničující silou. Láska má přece tolik podob…
Psychologický
román Žena z horního patra je autorčiným druhým počinem, který se českému
čtenáři dostává do ruky. Nutno podotknout, že pokud byste čekali zvraty nabitý,
rychle plynoucí děj, pak budete zklamáni.
Spíš se jedná o poměrně hlubokou sondu do světa ženy ve středním věku,
která se bojí, že jí život protéká mezi prsty. Kniha je plná Nořiných úvah a
kritických analýz nejen sebe sama, ale i jejích blízkých. Moc dobře si
uvědomuje, jak pohodlný a v zásadě spokojený je její středostavovský
život, zároveň se ale těžko vyrovnává s prázdnotou, která jej zaplavuje.
Se Skandarovými přichází velká spousta nových impulsů, po nichž jakoby Nora do
té doby podvědomě toužila. S nimi je její život náhle barevnější a
šťastnější. Žena, která už nedoufala, že někdy bude mít vlastní rodinu, ji nyní
tak nějak oklikou získává. Problém ale je, že nic netrvá věčně, tím méně
všeobjímající pocit štěstí, a když jste někde navíc, dřív nebo později vypadnete
z kola ven.
Tohle je na životě
nejzvláštnější: ty největší, osudové události se stanou během mrknutí oka,
během zachvění matčiny ruky. Občas se vám dokonce nedaří pochopit jejich
význam, protože nevěříte, že něco tak důležitého by mohlo být zdánlivě tak
bezvýznamné.
Messudové
se poměrně dobře daří balancovat na pomezí psychologického románu a
feministické literatury. Její nechuť ke společnosti, která ženě klade na bedra
tíhu světa v podobě mateřství, plnění role dobré matky a manželky a
v posledních dekádách ještě osoby úspěšně se realizující v práci, je
z knihy znát, ale nijak neruší. Na příběhu Nory vidíme, jak se může cítit
žena, která výše uvedené nároky neplní, proti společnosti se nijak významně
nevymezuje, spíše zapadá do jakési šedi všedního světa, který svými činy nijak
neobohacuje. Místy autorka klade otázky, které občas napadnou snad každého
z nás, a na něž se jen velmi těžko odpovídá.
Jak se nám po těch
revolučních sedmdesátých letech podařilo dostat do bodu, kdy být ženou znamená
hrát si na blbou a vypadat dobře? Kdysi přece každý věděl, že ještě horší než
mít na hrobě napsáno „poslušná dcera“ je mít tam „vypadala dobře“. Teď jsme ale
ztracení ve světě zevnějšku.
Knihu
můžete brát jako jakýsi manifest šedé myši za její právo na štěstí. Můžeme si
ale právo na štěstí osobovat všichni? Nebo je vyhrazeno jen některým
z nás? Těžko říct, okamžiky štěstí jsou přece v životě tak těžko
uchopitelné. Většinou je dokážeme pojmenovat, až když už jsou dávno pryč.
Hlavní hrdinka je v tomto ohledu k sobě a ke svému životu možná až
příliš kritická. Těžko lze z jejího popisu dětství, mládí, nebo rané
dospělosti usuzovat, kdy byla skutečně šťastná a spokojená, a kdy si plnila sny
a představy o životě. Jakoby se nechala unášet na vlně, jejíž směr nedokáže ovlivnit
(i když by vlastně mohla, kdyby jen trochu chtěla), ale snaží se na ní udržet
co nejlépe. Sny a touhy, které si nesplnila, se táhnou celým příběhem jako
tenká červená nit a jsou hlavním zdrojem Nořina hněvu a nespokojenosti s životem
jako takovým.
Předpokládala jsem, že na mém
hrobě bude jednou napsáno „významná umělkyně“, ale kdybych zemřela právě teď,
bylo by tam spíš „báječná učitelka/dcera/kamarádka“, a mně se chce křičet a
velkými písmeny si na hrob napsat: JDĚTE VŠICHNI DO PRDELE.
Žena
z horního patra není zástupce plytké ženské literatury, jak by se čtenář
mohl mylně domnívat z názvu a obálky, která je sice velmi povedená, ale trošku
nás zavádí někam, kam by neměla. Na Databázi knih si díky tomu vysloužila velmi
rozporuplné hodnocení, které vesměs pramení z nepochopení. A je to škoda!
Některé pasáže se mohou zdát zdlouhavé, ale když jste u této knihy připraveni
číst a přemýšlet, nikoli jen tupě zírat a konzumovat, budete spokojeni. Škoda
jen, že z názvu a obálky knihy (a v případě české verze i díky
anotaci, která je také lehce zavádějící) tento autorčin požadavek na čtenáře není
zřejmější. Kniha by si tak ušetřila negativní kritiku od těch, jejichž
očekávání jednoduše stravitelné ženské literatury rozhodně plnit nemá.
HODNOCENÍ: 85%
Žádné komentáře:
Okomentovat