O zločinech, které jsme nespáchali, nebo ano?

KNIHA: A co to má co dělat se mnou?

AUTOR:  Sacha Batthyany

NÁZEV ORIGINÁLU: Und was hat das mit mir zu tun?

PŘEKLAD: Viktorie Hanišová

NAKLADATELSTVÍ: Host, 2016

Kdo z nás si tuhle otázku někdy nepoložil. Povedená prvotina švýcarského novináře s podtitulem Zločin v březnu 1945 Příběh mé rodiny vznikla při hledání správné odpovědi právě na ni. Po jejím přečtení si znovu uvědomíte, že na některé otázky vlastně ani univerzální správné odpovědi neexistují.

Čeští vědci z výzkumného centra Ceitec Masarykovy univerzity v Brně nyní v rámci unikátní vědecké studie zkoumají dopad holocaustu na potomky přeživších.  Zatímco vliv na psychiku byl již mnohokrát popsán a potvrzen, tým v čele s profesorem Rektorem nyní hledá biologické ukazatele přenosu stresu, které způsobují změny ve struktuře mozku. Vědci studují například to, do jaké míry jsou potomci přeživších holocaustu náchylní k depresím, či úzkostným stavům. Více o výzkumu najdete ve videu zde.

Krátce předtím než jsem se dozvěděla o výše uvedené studii, jsem přečetla A co to má co dělat se mnou od Sachy Batthyanyho. U zrodu literárního debutu švýcarského novináře, původem maďarského šlechtice, stál článek v novinách. Ten se zabýval masakrem sto osmdesáti Židů na zámku v rakouském Rechnitzu v březnu 1945, jehož údajnou strůjkyní měla být autorova prateta hraběnka Batthyanyová-Thyssenová. Těla obětí se nikdy nenašla, očití svědkové jsou nedohledatelní, nebo dávno mrtví, stejně jako tetička, která se za života ničím podobným „nepochlubila“. Batthyany je nucen pustit se do pátrání na vlastní pěst a zjišťuje, že „cizí“ zločiny minulosti mají hluboký dopad nejen na jeho současný, ale i budoucí život.

Téma druhé světové války je v knižní i filmové produkci velmi vděčné. Poslední světová válka je plná epizodických příběhů, které stojí za to zpracovat a vědět o nich. Ať už to byly velké činy obyčejných lidí (Schindlerův seznam, nově Úkryt v zoo), nebo zrůdnosti, k nimž bohužel ve velké míře docházelo na všech úrovních. A co to má co dělat se mnou se zpočátku tvářilo jako sonda do života maďarské šlechty za druhé světové války, jejíž příslušníci si zadali s nacisty. Nakonec se jedná spíše o psychologickou analýzu současné generace jednoho z potomků holocaustu. Autor vlastně ani tolik nepátrá po zločinu, který uvádí v podtitulu, spíše nás na něj naláká, aby pak rozkryl jednotlivé vrstvy příběhu své rodiny během války a po ní. Uvědomuje si svůj „dokonalý“ švýcarský život, do něhož, zdá se, jakoby nezapadal a ve srovnání s hrůzami, jaké si prožili jeho předci, si připadá pro své nářky a deprese až nemístně. Je možné, aby to co prožili jeho příbuzní během holocaustu, určovalo jeho nynější život? Je možné, aby dávné křivdy určovaly, kým je on sám, byť na nich nemá žádný podíl a nebyl tou dobou ani na světě?

Hlavní postavou knihy je vedle autora samotného jeho babička Maritta, paralelně k jejímu příběhu sledujeme i osudy stejně staré Agnes. Marittu šlechtický původ uchránil od koncentračního tábora, Agnes takové štěstí neměla. Spojnicí obou žen jsou Agnesini rodiče, kteří během války pracují na zámku, a jejichž náhlý skon ovlivní osudy obou žen. Zatímco autorova babička během sepisování knihy již nežila, s Agnes i jejími potomky se autor osobně setkal. Kniha je jakýmsi mixem několika žánrů. Vedle deníkových záznamů Agnes a Maritty jsou to úvahy a memoáry samotného autora a místy i scénáře, jak se události tenkrát mohly stát. Toto pojetí nemusí vyhovovat každému a přiznám se, že mně autorova rozpolcenost místy vadila. Od profesionálního novináře by člověk očekával trochu víc, minimálně schopnost rozhodnout se pro ucelenější formu celého díla. Onen dávný zločin je tak jen vějičkou, která zůstane nenaplněna. O mnoho blíž pravdě, jak to tenkrát bylo, se nedostaneme a jakoby po pár stranách onen záměr vyprchal i z hlavy samotného Batthyanyho. Autor se spíše potřebuje vypsat z vlastních depresí, k nimž předtím hledal důvod a teď jej vlastně našel. Výše uvedenému výzkumu brněnských vědců by jistě posloužil jako vhodný studijní objekt. Je až neuvěřitelné, jak naše vlastní sebeuvědomění může poznamenat minulost, kterou jsme sami neprožili, ale byla nám „předána“ našimi nejbližšími. Zdánlivě bezdůvodné stavy úzkosti samotného autora jsou toho nejlepším dokladem.

Kniha rozhodně nenaplnila moje očekávání, na kloub onomu dávnému zločinu jsme s autorem nepřišli. Přesto je to dobrá kniha. Svým způsobem jedinečná, protože předkládá pohled oné „nové, zdánlivě nepoznamenané“ generace, která si nese své vlastní břemeno. Které je možná o to horší, že je pohřbené tak hluboko uvnitř. Za sebe navíc vnímám jako pozitivní každou knihu, která udržuje povědomí lidí o holocaustu. Není totiž nic horšího než zapomenout. Nevědomost dává prostor zlu a historie mívá tu hroznou vlastnost, že se ráda opakuje.

HODNOCENÍ: 65%